Jaro 2015

Středa 10.6.2015

10. června 2015 v 2:48 | Lesní tráva
2:30 Dva dny do odletu. Už začínám silně nervit. Nejspíš jsem jedna z mála lidí, kteří se poprvé nebojí letět kvůli bezpečnosti, ale kvůli tomu, aby měli všechny náležitosti v pořádku. Cestovní horečka indeed. K tomu je navíc bouřkové období :-P Letadlo mě vůbec nijak nevzrušuje, je to jen prostředek, jak se dostat za mým R. Nicméně mám všechno pěkně naplánované, pokud mi dnes zruší směnu, tak stejně pojedu do města (vyzvednout si certifikát za kurz a možná koupit sandály), a pokud ne, tak tam zajedu ve čtvrtek, kdy mám volno. Vlasy jsem si o víkendu po delší době zase barvila na červeno a chytly mi celkem dost do tmava, ale to nevadí, ono to určitě slunce trochu vyšisuje. Na nehtech mi zatím perfektné drží světle modrý lak, takže nevím, na jakou barvu přesedlám ve čtvrtek. Nejspíš koupím nějaký nový lak O:-) Hlavně musím nalakovat i nohy (což naprosto nesnáším) a ve čtvrtek v noci zaplést copánky. S rodiči je to teď chvíli lepší, očividně se těší, až vypadnu. Navíc se byla včera matka zeptat v obchodě na práci, doufám, že ji vezmou, to by byla paráda.

Poslední dobou přemýšlím o založení druhého blogu. Jeden nechat čistě na deník a druhý na tvrobu. A možná zkusit nabruslit zpátky do AK. Sama jsem odešla, tak třeba zas jít zpátky... Ale k čemu by to zase bylo? U spousty členů AK si říkám - proboha, co tam dělají? Beztak sama také nemám náležitou kvalitu. Možná jen více zpětné vazby by bodlo, co se týče tvorby, ale klidně i deníku. Uvidím :) A taky bych se měla konečně zbavit učebnic ze střední, na které se u mě akorát jen práší a zabírají místo. Hodit je za pár korun a osobní předání ve městě. Jak se vrátím zpět z Nizozemska, budu je muset nafotit a inzerovat, aspoň se mi přidá pár korun a třeba pak pozvu maku na Guinness a otce na žvanec.

Čtvrtek 4.6.2015

4. června 2015 v 1:18 | Lesní tráva
1:00 Zkouškové jsem ukončila v pátek. Dvě zkoušky jsem tedy dělala napodruhé, jinak jsem ve všem vybruslila. Několik B, jedno C a kupa Z. Příští pátek odlétám za svým R. a nemůžu se dočkat. Konečně budu zase s ním, i když jen na 10 dní. Červenec plánuji celý ve fabrice a v srpnu bych zase toho svého nizozemšťana měla mít u sebe doma. Při zkouškovém si vždy stěžuji, jak nemám čas a jsem šíleně vytížená studiem (téměř naprostá lež, 60% aktivity je prokrastinace a 30% lenošení). Ale jakmile zkouškové skončí, tak nějak nevím, co se životem. Zvlášť když mi ti blbci ve fabrice ruší směny jednu za druhou. Minulý měsíc jsem odpracovala jednu necelou směnu. Tenhle týden všechny zrušili a vůbec si nedělám iluze o tom, že bych tento měsíc udělala aspoň 3. K tomu u čištění aut nějak taky nedopadá, šéf se mě poptával v pátek, ale pak už se neozval. To je taky domluva. Vážně bych potřebovala nějaký jiný, stabilnější job. Jenže já jsem moc líná vystoupit z toho svého komfortního kruhu a shánět něco jiného. Mám strach ze změn. Jak trávím většinu času doma, tak to mezi mnou a rodiči celkem vře. Nezáleží na tom, že každý den jak blbec chodím do obchodu (protože matka není schopná si promyslet jídlo na více dní dopředu), pomáhám s nádobím, myju okna, uklízím obývák a chodbu, po malých dávkách peču a vařím. Stejně jsem líná, k ničemu, nic nedělám a vyhrožují mi tím, že mi nepůjčí peníze, které potřebuji na cestu jen jako zálohu, kdyby se náhodou něco přihodilo. Aby se z těch 50 euro nepodělali. Takže se ve mě denně mísí koktejl vzteku, sebelitování, bezmoci a nepoužitelnosti. Z toho jsem pak protivná i na svého R. Strašně mě to mění. Chovám se pak jako rodiče. A to nechci. Musím si na to dát pozor. Nejsem sama sebou.

Neděle 17.5.2015

17. května 2015 v 10:20 | Lesní tráva
10:00 Hluboký nádech, výdech. Odmítla jsem práci v Nizozemsku. Před 2 týdny jsem jim totiž psala do kanclu a oni se neuráčili odepsat, takže jsem si pořídila letenky ke svému R. a zpátky, už nemám nějakých dalších 200 euro na výdaje spojené s dostavením se na místo apod. Přestože jsem s tím už počítala, utvořil se mi slušný knedlík v krku, když mi došel z agentury email s dotazem, zda tedy odjezd platí. Samozřejmě jsem tedy musela odepsat, že nepojedu. Asi jsem si zkazila den, ale co už dělat (taky jsem tehdy vyhodila peníze za cestu do Olmíku, zestárla strachováním se a ubila spoustu času). Teď musím doufat, že mi vyjde práce u nás ve fabrice, jinak bohužel svého R. v srpnu neuvidím. Ten to taky teď nemá lehké, s jeho zaměřením právě práci moc nesežene (od září má proto security kurz na vyšší level), ale do té doby taky musí nějak vyžít, že ano... Ještě k tomu když má takové výdaje za mě, přestože se snažím, aby nebyly. Musím tedy přiznat, že teď mu s tím moc pomoci nemůžu, protože jsem si zaplatila akorát letenky a budu s sebou mít nějaké peníze pro strýčka příhodu, ale tím to hasne. A taky jsem zadlužená vůči svojí matce a ta už si začíná stěžovat, přestože jde jen o necelé tři litry. Jako kdybych si dříve nepůjčila i více a všechno jí do poslední pitomé kačky nevrátila. Ale z druhé strany ji zase chápu, nejspíše chce, abych na rodiče už nijak nespoléhala a zvládla si všechno zařídit sama. Možná také trochu závidí, protože mám všechno, co ona v minulosti chtěla (možnost studovat a cestovat, volnost ve výběru partnerů, celkový blahobyt). Nicméně dokud bydlím u rodičů, vždycky se na ně budu v alespoň některých ohledech spoléhat. Ono to už taky nebude snad tak dlouho, příští rok už chci hnízdo opustit (a rovnou nejlépe taky ČR). Buď takhle, nebo nejdříve vydělám nějaké peníze a pak se odeberu.

Často přemýšlím, jak tomu bude, až tu nebudu. Ne na světě, ale doma. Měla bych jezdit na návštěvy? Když já mám velikou chuť už rodiče pak nikdy nevidět. Jen jim posílat peníze. Protože peníze byly celkem všechno, co se doma řešilo a bylo důležité. Jakmile jsem totiž trochu poporostla a začala přemýšlet sama za sebe, už jsem rodičům byla spíš přítěží. Jediné, co oceňovali, byly moje známky, kterými se rádi chlubili (zásluhu přitom nikdy žádnou neměli, se školou jsem se vždy musela zásadně poprat sama). Že jsem musela přestát všelijakou šikanu jich nijak nezajímalo, přestože o ní věděli. Za to kvůli sebemenší kravince jsem dostala nařezáno. A jelikož jsem odjakživa měla řádně prořízlou pusu, dostávala jsem často. Mysleli si, že to ze mě vymlátí. Samozřejmě se jim to nepovedlo, zjevně jsem navždy nevděčným malým ukecaným spratkem. Na druhou stranu, sestra i bratr měli naprosto stejnou výchovu (s tím rozdílem, že v jejich dětství měli rodiče víc peněž, takže si toho víc užili) a nevypadají tak ukřivděně, jako já. Spíše než na cholerického otce, vítajícího každou příležitost udělit fyzický trest, zanevřeli na matku, která je zatížená na psychologickou stránku. Například převrací význam vět, jak se jí to hodí, nebo si i něco přimyslí, nedokáže udržet žádnou informaci (ne, nesvěřovat se a nestěžovat si) a velice ráda pomlouvá. Otec se většinou nijak nežinýruje s vyjádřením vlastního názoru a narušením pohody. Ale matka, ta radši dělá jako nic a za zády vás u otce pomluví a žaluje (a něco taky pěkně překroutí) tak, že pak problém máte i s otcem. Ono vůbec kdykoliv k nám někdo přijde, tak se oba tváří jako míliusové, jenže jakmile se za návštěvou zavřou dveře, nastanou pomluvy, odsouzení a návrat k absolutně nerodinnému chování. Ano, nevím, jak bych moji rodinu nazvala jinak, než nerodina. Přesto moji sourozenci udržují s rodiči kontakt. Nevím, jestli kvůli penězům a žrádlu, jak se často sprostě moji rodiče vyjadřují, ale každopádně se navštěvují.

Takže vůbec nevím, jak se k mým rodičům zachovat, až se odstěhuji. Na jednu stranu mi poskytli střechu nad hlavou,živili mě, nechali mi relativně volnou ruku v rozhodování nad svým osudem, ale na druhou stranu nechápu, jak se můžou jako rodina takhle chovat k ostatním, především ke svým dětem. Možná jsem velká citlivka, možná je jejich chování normální a já z toho dělám drama. Jenže jakmile odejdu, nechci se s nimi nijak moc stýkat (a možná to nebude třeba, pokud budu hodně daleko). To, co mě trápí ale je, jestli tím pádem budu špatná dcera - Zjevně ano, dobré dítě přece neposílá svým rodičům jen peníze, ne? - nebo třeba uvítají, že vypadnu a ještě jim poskytnu finanční dotace.

Neděle 3.5.2015

3. května 2015 v 22:10 | Lesní tráva
22:00 Tak. Po odmlce trvající několik týdnů jsem zase našla chuť vypsat se. Gel zafungoval, moje tělo je o kapičku zdravější. Vtipné především je, že těch 10 dní, co jsem tady měla R., jsme pravidelně po trochách jedli, chodili brzo spát a brzo vstávali, dostatečně pili, hodně chodili a později i sexovali... mě přivedlo k vyšší váze. A jakmile odjel a já přešla ke svým šíleným nepravidelným režimům s nezdravým, nevyváženým jídlem a nicneděláním křižovaném univerzitou, začala jsem zase hubnout k normálu. Zdravým stylem k větší obezitě, fakt. Školu jakš takš doháním, za 2 týdny už mě čekají první zkoušky. Práce pořád téměř nic. Zato ale začalo MS v hokeji, které jsem minulý rok vynechala kvůli tomu, že mi nevyhovovaly změny v obsazení naší reprezentace. Tenhle rok jsem nicméně usoudila, že si budu muset zvyknout, navíc v Růžu vkládám velké naděje, Hadamczika jsem odjakživa nemusela.

A teď k těm deseti dnům s R. Očekávaně jsme si oba padli do oka. Co do oka, přímo do postele :)) Je můj a já jsem jeho a já vím, že teď je to naprosto něco jiného, než jsem kdy předtím s kýmkoliv zažila. Všechny ty dny jsem se snažila ho co nejvíc zabavit... přírodou, kulturou, památkami, vyprávěním, fotkami, lidmi, seriálem (nakazila jsem ho GoT). Vymýšlela s matkou co nejvhodnější jídla, s převahou českých a moravských. A v noci jsme se tajně plížili k sobě do postelí, abychom si pro sebe ukradli pár hodinek soukromí. To nejlepší jsem si ale schovávala na poslední společné dny o víkendu, kdy jsem měla pronajatý pokoj v penzionu ve městě. Dopadlo to dokonce ještě lépe, protože jsme nakonec skončili ve čtyřpokojovém apartmánu s krbem a masážní vanou, náš rezervovaný pokoj byl mimo provoz :) Tam jsem ho teprve... navždy změnila :) Je úžasný. Celým tím hnusným světem nezkažený, jediné, v čem si u R. přeji změnu, je jeho sebevědomí. Snažím se ho podpořit, ale občas mi z toho vyjde opak. R. je tak hodný, pozorný, rozumný, vtipný, starostlivý, pečující, roztomilý, vášnivý, obětavý... Strašně se mi líbí, přitahuje mě a jsem k němu otevřená jako k nikomu. Za těch deset dní jsme oba vyčerpali svoje finanční prostředky. Já spíše účelově za cestování, jídlo, vstupenky, penzion apod., on především za dárky. Matce koupil knihu, kterou jsme vybrali, otcovi malé čokoládové autíčko a mě pozlacené hodinky a obrovského plyšového medvěda. Blázínek. Kdykoliv jsem se mu snažila takové utrácení rozmluvit, byl smutný a pomalu i naštvaný. Já mu ze zbývajících peněz byla schopná koupit jen obyčejného medvídka v tričku s českými motivy, kterého jsem mu navoňala svým parfémem. Oba tedy spíme se svými medvědy, které jsme pojmenovali po tom druhém.

Jakmile odletěl zpět do Nizozemska, nahrál na FB fotky a uveřejnil náš vztah. Matka okamžitě prohlásila, že jsme praštění a nemá to budoucnost. Zvláštní, že jen v tomto případě jsem opravdu schopná tu budoucnost si představit. V červnu a srpnu chci za R. letět, během vánočních svátků do ledna bych ho chtěla mít u sebe doma... Všichni říkají, že spolu vypadáme moc šťastně. Dokonce jsme zjistili, že sníme o vlastnictví stejného psa - bernského salašnického. A co se týče dětí... Nijak po nich netouží, ale nevadily by mu. Což já, která vidí budoucnost bezdětně, můžu jen uvítat. Teď si neustále voláme přes Skype (momentálně hovor dlouhý již 35 hodin) a pomalu plánujeme další setkání. Znemožní mi to práci v Nizozemsku, protože jsem si nestihla vydělat na počáteční výdaje, ale bude to znamenat, že spolu strávíme více času a já budu v menším stresu, protože budu pracovat v mojí věčné fabrice v Česku. Asi jsme oba naprostí blázni :))

Neděle 12.4.2015

12. dubna 2015 v 3:17 | Lesní tráva
3:00 Snad gel na prdel zafunguje. Jsem celá jedna chodící choroba, vážně. Hromadí se ve mě celá ta potupnost bytí člověkem. Rozpadající se zuby, lupy v mastných řídkých vlasech, kýchání a neustále vychrchlávání plic, pravděpodobné hemoroidy a občas zvláštní bolest pod pravým prsem a hromada špeku. Jsem tak odporná, až se musím smát (tak krásné je být lidský). Ještě do toho mít nějaké pořádné drámo, chlast a drogy, intelektuální styl a psaní a můžu se stát ženským Bukowskim. Ne, i na to bych byla moc velká nula. Sežrala jsem dárek pro kamarádku, svedu to na otce. Nevím, jestli jsem to udělala více kvůli svému obžerství, nebo kvůli pocitu, že ona si ho nezaslouží. Co se týče školy, tak je všechno v análu. Sice jsem vytvořila prezentaci a k ní anotaci, ale na hodinu jsem nedošla. Byla jsem už v noci moc unavená a zoufalá na to, abych se učila přednášet. Když už jsem ve fázi, že nemůžu mluvit sama ani o samotě a nacvičovat, tak je zle. Nemohla jsem mluvit před lidmi a teď už prezentaci neodvedu ani v prázdné místnosti. Profesorce jsem napsala, že jsem zaspala (haha). Ještě mi neodepsala. Což se ani trochu nedivím, protože mě se málokdy stane, že mi někdo odepíše, nebo zvedne telefon. Jako by zkrátka celý svět byl vážně proti mě. Tak ať, budu proti světu. Dokud mám někoho, jako je R., který mě z nepochopitelného důvodu zbožňuje (však uvidíme, co bude říkat v pátek, až přiletí), tak se dá žít. Přežívat. Potřebuji jít do mateřské školy na pozorování a do MŠ ve vesnici jsem se nedovolala a mail ovšem taky nic. Hoří mi termín, příští pondělí. Takže jsem mailovala do školky, kde chodí neteř. Nejprve mě ředitelka pořádala o CV a pak o doporučení od univerzity. Dělá si prdel? Kde ho mám asi přes víkend sehnat? Napsala jsem jeden zoufalý email profesorce, která nám tuhle pičovinu zadala, ale určitě mi včas neodepíše a když ano, tak mi doporučení nedá (protože žádný takový kraviny u nás neexistují). Nakonec asi budu tedy muset zítra naklusat do MŠ ve vesnici a zkusit to uhrát tam. Měla bych taky odeslat formulář k diplomové práci, vypracovat analýzu ŠVP, vyhodnotit náslech v ekologickém centru, dokončit skupinový úkol v metodách. Všude mi hoří termíny a já se jen válím, tloustnu a nesnáším se. Jsem přesně ten typ hovada, který by měl vymřít, protože jsem naprosto neschopná a zbytečná. A to se nelituji, říkám to na rovinu s odporem, který k sobě cítím. A můžu stokrát R. říkat, jak špatná jsem, on mi to nebere. Nevím, jestli za to mám být ráda, nebo naopak...

Úterý 7.4.2015

7. dubna 2015 v 2:44 | Lesní tráva
2:30 Příští týden tu mám svého nizozemského přítele (dále jen R). Dopis ode mně tehdy dostal už ve středu a reakce byla super, byl překvapený a dojatý. Nechtěla jsem, aby ten dopis bral jako povinnost odepsání, ale nakonec také něco napsal. Jenže bohužel to zatím nedošlo a nevíme proč, tak snad třeba dnes. Na power jógu jsme se s kamarádkou vyflákly. Kniha od Kinga došla a já se už do ní spokojeně ponořila. Mám shit load of work, co se týče univerzity, a fucking none work ve fabrice. Může to být také tím, že jsem ještě neabsolvovala povinnou prohlídku u závodního doktora. Ne že bych tam nebyla. Už jsem tam jednou byla, před dvěma týdny, asi hodinu po otevíračce. Jak to vypadalo? V pidi čekárně 10 lidí, kteří obsadili všechny židle, na chodbě dalších 10. Odporně to tam smrdělo i vypadalo. Až jsem si ve svém kabátě, nových polobotkách a s noťasem v tašce přes rameno připadala fancy (Odbočka - vím, že někteří lidi nesnáší, když někdo míchá jazyky dohromady. Jenže mě zkrátka některá slova připadají výstižná v jiných jazycích, nevidím to jako vychloubání nebo předvádění se nebo jakýkoliv přetvařování, už jsem taková. Miluji češtinu a angličtinu, mám ráda i další jazyky a denně teď používám snad víc angličtinu a už to má dopady ;).)

Řada lidí se vůbec nehýbala a stará protivná páchnoucí rašple (sestřička) vyjádřila nelibost nad tím, jak přibývají lidi. Počkala jsem chvíli, jak dlouho jim bude trvat prohlídka jednoho člověka a vida, že čekání nebere konce, odebrala jsem se z toho hnusu pryč na vzduch. Od té doby jsem si čas nenašla a neustále se snažím donutit se tam znovu jet. Agentura si očividně zaplatila toho nejlevnějšího závodního doktora, hnus. Minule to byl cizinec přímo v jejich kanceláři, nicméně aspoň vypadal slušně a zkušeně, zatímco ta hnusná budova a sestřička... K zubařovi jsem stále nepáchla, musím už vážně jít, po tom, co R odjede. No, minimálně jsem byla u gynekologa (vážně závidím těm holkám, které nebolí preventivní prohlídka... a vážně to není tím, že bych byla nemocná, nebo on by nebyl šetrný, ptala jsem se jiných slečen, které k němu chodí... nejspíš jsem hypochondr :( ). Ten mi mimochodem řekl, že věci jako hemoroidy mám řešit se svým obvodním lékařem (ano, mám na ně podezření a ne, k obvoďákovi zatím nejdu, protože je kretén - objednala jsem si pár věcí z lékárny přes internet, mezitím i mast na uvedený problém a pokud nepomůže, teprve potom tam půjdu). Se všemi svými medicínskými problémy si vážně připadám jako stará hypochondrická paní. Pokud se dožiju stáří, budu opravdu příšerná.

Středa 25.3.2015

25. března 2015 v 0:38 | Lesní tráva
0:30 Tak tu máme jaro. Můj holandský přítel tu bude za 3 týdny a 2 dny. Předvčerejšky jsem mu poslala romantický dopis, neví o tom, snad dorazí třeba už ve čtvrtek. Musím se hodně držet, abych se nebonzla. Pořád nemám žádný plán, v práci jsem ještě nebyla a nevím, jestli finančně vystačím, protože bych s ním ráda strávila alespoň 2 noci v penzionu a taky budu za něj všechno platit, je to přece můj host. Cesta do Německa byla fajn. Rychlovka, pospala jsem si většinou v autě, hotel byl fajn až na strašně měkké postele a šoustající pár vedle, ignorující mé bušení na zeď (kazišuk failed). Vlasy mám kapku ostříhané, z Německa jsem si přivezla akorát lak na nehty a cupcakes pro moji otravnou kamarádku, která mi po roce a něco byla konečně schopná dát dárky k narozeninám, které teda moc nepotěšily. Fuj krém na ruce (v koši), nudná chlastací hra (aspoň ty panáky z ní využiju), šampáňo, ze kterého jsem nedopila ani sklenku (mamka si dala) a těstoviny ve tvaru mužských třetích údů. Objednala jsem si od chlápka knihu a zaplatila, kniha zatím nikde, tak jsem zvědavá. Dnes musím konečně k tomu doktorovi! A taky už půjdu, po první přednášce budu mít čas. Jsem školou šíleně vytížená a zbytek času trávím s Holanďanem na skypu, necvičím, žeru, takže hrůza běs... Usínám s ním na skypu a sním o budoucnosti.
 
 

Reklama
Reklama