Neděle 28.6.2015

28. června 2015 v 1:34 | Lesní tráva |  Léto 2015
1:30 Tak jsem založila nový blog, který se bude věnovat pouze literární tvorbě, zatímco tento zůstane jen mým hloupým deníčkem. Odkaz na druhý blog zařadím zde do oblíbených stránek, zatímco na druhém blogu nebudu tento první zmiňovat, protože jsem ten druhý už ukázala svému R. Nejde ani tak o to, že mám něco skrývat, nebo mi nějak vadilo, že by si to přečetl (což by mu šlo velice těžce vzhledem k tomu, že nezná více než deset českých slov), ale prostě by mě to už nějak ovlivnilo a nasadilo by mi to cenzuru. Možná. Já to prostě raději nechci riskovat. Zatím. Třeba časem :) Veškerou tvorbu teda přetáhnu na druhý blog, ať mi to tady nesmrdí.

Od problémů se sny jsem se přesunula k mnohem horším problémům. Aneb pavouci a jejich neopětovaná láska ke mně. Já je totiž moc nemusím, zatímco oni se chopí snad téměř každé příležitosti, jak se mi co nejvíce přiblížit. Před pár týdny jsem takhle při brzkém ránu kolem páté volala na skypu s R., válela se nahá v posteli. Najednou jsem cítila, jak mi něco capká po zádech. Samozřejmě, pavouk. V šoku jsem procedila mezi zuby, že po mě leze pavouk a jakmile se přemístil na deku, p-o-m-a-l-o-u-n-k-u jsem se zvedla z postele. Byl to takový neškodný sekáč, ale já prostě takový šoky a zvláště od pavouků v MOJÍ POSTELI nemám ráda. Takže jsem v 5 ráno hučela s vysavačem. No a předvčerejšky se mi stalo něco podobného, ale šok byl větší, protože to byl tak trochu jiný a větší druh pavouka. Nejdříve jsem zaznamenala nějaký pohyb ve vlasech (už jsem zpozorněla a ztuhla se svou smutnou jistotou, že je to další osminohý milovník), pak přeběhl přes ruku a ducl na polštář a zmiznul. Tentokrát mi bylo i celkem jedno, že ho nemůžu znovu zaměřit (většinou totiž zmizlý pavouk = nejhorší pavouk). Řekla jsem si, že podruhé už by bylo vážně divné, kdyby po mě opět ve stejnou noc rejdil a po pár hodinkách jsem sladce spala. R. projevil obdiv nad tím, jak pavouky zvládám (on totiž by začal panikařit a snažit se zabít pavouka libovolnými předměty). Ale u mě to prostě funguje tak, že já v šoku naprosto ztuhnu, ale uvnitř běsním. Tak je to se mnou ve většině krizových situací - navenek vypadám klidně, chladně, ale uvnitř v hlavě mi to pracuje jako v počítači, ze kterého někdo těží bitcoiny. Mimochodem, příběhů o tom, jak se na mě pavouci lepí, mám snad desítky. Nikdy jsem jejich náklonost nepochopila, ale je fakt, že mě mají ráda i zvířata, děti všeobecně obvykle více, než ostatní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama