Neděle 17.5.2015

17. května 2015 v 10:20 | Lesní tráva |  Jaro 2015
10:00 Hluboký nádech, výdech. Odmítla jsem práci v Nizozemsku. Před 2 týdny jsem jim totiž psala do kanclu a oni se neuráčili odepsat, takže jsem si pořídila letenky ke svému R. a zpátky, už nemám nějakých dalších 200 euro na výdaje spojené s dostavením se na místo apod. Přestože jsem s tím už počítala, utvořil se mi slušný knedlík v krku, když mi došel z agentury email s dotazem, zda tedy odjezd platí. Samozřejmě jsem tedy musela odepsat, že nepojedu. Asi jsem si zkazila den, ale co už dělat (taky jsem tehdy vyhodila peníze za cestu do Olmíku, zestárla strachováním se a ubila spoustu času). Teď musím doufat, že mi vyjde práce u nás ve fabrice, jinak bohužel svého R. v srpnu neuvidím. Ten to taky teď nemá lehké, s jeho zaměřením právě práci moc nesežene (od září má proto security kurz na vyšší level), ale do té doby taky musí nějak vyžít, že ano... Ještě k tomu když má takové výdaje za mě, přestože se snažím, aby nebyly. Musím tedy přiznat, že teď mu s tím moc pomoci nemůžu, protože jsem si zaplatila akorát letenky a budu s sebou mít nějaké peníze pro strýčka příhodu, ale tím to hasne. A taky jsem zadlužená vůči svojí matce a ta už si začíná stěžovat, přestože jde jen o necelé tři litry. Jako kdybych si dříve nepůjčila i více a všechno jí do poslední pitomé kačky nevrátila. Ale z druhé strany ji zase chápu, nejspíše chce, abych na rodiče už nijak nespoléhala a zvládla si všechno zařídit sama. Možná také trochu závidí, protože mám všechno, co ona v minulosti chtěla (možnost studovat a cestovat, volnost ve výběru partnerů, celkový blahobyt). Nicméně dokud bydlím u rodičů, vždycky se na ně budu v alespoň některých ohledech spoléhat. Ono to už taky nebude snad tak dlouho, příští rok už chci hnízdo opustit (a rovnou nejlépe taky ČR). Buď takhle, nebo nejdříve vydělám nějaké peníze a pak se odeberu.

Často přemýšlím, jak tomu bude, až tu nebudu. Ne na světě, ale doma. Měla bych jezdit na návštěvy? Když já mám velikou chuť už rodiče pak nikdy nevidět. Jen jim posílat peníze. Protože peníze byly celkem všechno, co se doma řešilo a bylo důležité. Jakmile jsem totiž trochu poporostla a začala přemýšlet sama za sebe, už jsem rodičům byla spíš přítěží. Jediné, co oceňovali, byly moje známky, kterými se rádi chlubili (zásluhu přitom nikdy žádnou neměli, se školou jsem se vždy musela zásadně poprat sama). Že jsem musela přestát všelijakou šikanu jich nijak nezajímalo, přestože o ní věděli. Za to kvůli sebemenší kravince jsem dostala nařezáno. A jelikož jsem odjakživa měla řádně prořízlou pusu, dostávala jsem často. Mysleli si, že to ze mě vymlátí. Samozřejmě se jim to nepovedlo, zjevně jsem navždy nevděčným malým ukecaným spratkem. Na druhou stranu, sestra i bratr měli naprosto stejnou výchovu (s tím rozdílem, že v jejich dětství měli rodiče víc peněž, takže si toho víc užili) a nevypadají tak ukřivděně, jako já. Spíše než na cholerického otce, vítajícího každou příležitost udělit fyzický trest, zanevřeli na matku, která je zatížená na psychologickou stránku. Například převrací význam vět, jak se jí to hodí, nebo si i něco přimyslí, nedokáže udržet žádnou informaci (ne, nesvěřovat se a nestěžovat si) a velice ráda pomlouvá. Otec se většinou nijak nežinýruje s vyjádřením vlastního názoru a narušením pohody. Ale matka, ta radši dělá jako nic a za zády vás u otce pomluví a žaluje (a něco taky pěkně překroutí) tak, že pak problém máte i s otcem. Ono vůbec kdykoliv k nám někdo přijde, tak se oba tváří jako míliusové, jenže jakmile se za návštěvou zavřou dveře, nastanou pomluvy, odsouzení a návrat k absolutně nerodinnému chování. Ano, nevím, jak bych moji rodinu nazvala jinak, než nerodina. Přesto moji sourozenci udržují s rodiči kontakt. Nevím, jestli kvůli penězům a žrádlu, jak se často sprostě moji rodiče vyjadřují, ale každopádně se navštěvují.

Takže vůbec nevím, jak se k mým rodičům zachovat, až se odstěhuji. Na jednu stranu mi poskytli střechu nad hlavou,živili mě, nechali mi relativně volnou ruku v rozhodování nad svým osudem, ale na druhou stranu nechápu, jak se můžou jako rodina takhle chovat k ostatním, především ke svým dětem. Možná jsem velká citlivka, možná je jejich chování normální a já z toho dělám drama. Jenže jakmile odejdu, nechci se s nimi nijak moc stýkat (a možná to nebude třeba, pokud budu hodně daleko). To, co mě trápí ale je, jestli tím pádem budu špatná dcera - Zjevně ano, dobré dítě přece neposílá svým rodičům jen peníze, ne? - nebo třeba uvítají, že vypadnu a ještě jim poskytnu finanční dotace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama