Úterý 2.12.2014

2. prosince 2014 v 2:05 | Lesní tráva |  Podzim 2014
2:00 Motivace do učiva vyzněla do ztracena, protože hovno dělám a místo toho se soustřeďuju na vánočnění a žraní. Uh oh. No, minimálně mám zabaleno: 2 knihy (neteř, otec), rádio do sprchy + masážní strojek (sestra), polštář + placatka (bratr). Koupeno a nezabaleno: pantofle (babička), plyšák žirafa (neteř). Co je třeba koupit: pánvička, knížka (mamka), knížka (babička). Také nesmím zapomnět na to, že bych měla koupit 2 balíčky herních karet (jelikož ty staré zůstaly u krávy sousedky, ta už je nevrátí). A otcovi nějakou čokoládu na narozeniny, které slaví ještě před Vánocemi. No, výplata mě čeká přes 2 litry a také stípko by mohlo dopadnout obdobně. No fear.

Poprvé jsem strávila víkend u přítele, aniž bych se tam nachcípla. Nejspíš to bude tím, že mi pořídil pantofle, které jsem si vybrala (ňuňaté, růžové, úžasné) a vypíná v noci topení (což ale zas vadí jeho sestře, se kterou sdílí pokoj). Zato mě ale šíleně napuchlo spodní oční víčko. Vypadala jsem jako by mi přítel dal po hubě, příšerně. Ten ovšem začal jančit, co se to děje a že pojedeme na pohotovost. Takže místo toho, abych se dočkala podpory, jsem ho musela uklidňovat a vymýšlet vtipy o pirátkách, na oko jsem si plácla kapesník namočený ve studené vodě. Po 4 hodinách už nebylo po napuchnutí ani stopy. Konečně jsme dokoukali Stmívání a můžeme se příště věnovat lepším kouskům. Poprvé jsem seděla za volantem. Přítel říkal, že je na mně pyšný, že jsem šikovná na to, že to dělám poprvé. Nejsem si tím moc jistá, snad to příště půjde lépe (mám z toho nervy v kýblu). Kupodivu jsem se nevztekala a nenadávala, spíš jsem byla taková puťka. Na rockovou zábavu jsme nešli, byla jsem utahaná a přítel si mě stejně chtěl užít raději v soukromí. V sobotu jsem se ale sešla s tím kamarádem a šli jsme spolu do hospody, kam jsem nakonec přivolala i přítele. Ze začátku to vypadalo hodně špatně. Přítel přišel, objednal si pivo, na kámoše jen houkl ˜''čau'' a půlku škopku do sebe hned kopl. Pak házel nevraživé pohledy. Kamarád ho ale naštěstí pak rozkecal. To byla úleva. Určitě s ním ještě dáme zcuka. V neděli na tréninku jsem byla pěkně nakvašená. Přítel si mě nevšímal, neustále chodil za ostatníma klukama a snažil se zavést konverzaci, i když jim byl většinou šumák. Já stála 2 a půl hodiny v koutě sama. Naposled jsem tam s ním jela, příště klidně raději protrpím kafe s jeho rodiči v obýváku, mezitím co on se tam bude flákat.

V pondělí bylo od rána jasné, že to bude den na nic. Jelikož se mi rozbila sluchátka, vytáhla jsem další, ale ty mi nepasly, takže jsem je hodila mámě. Venku šílené počasí, ale já byla domluvená se spolužačkou, že večer půjdeme do města na promítání filmu. Takže i přes matčiny i otcovy nadávky (a ten má co říkat, když nemá přezuto na zimní gumy a jel na noční) jsem jela. Doprava mimo město v pohodě, ale MHD byla v prdeli. Takže jsem celou cestu šla pěcha. Cca 8 kilometrů po městě tam i zpátky, přičemž jsem cestu tam musela jít ostrým krokem, abych stihla to promítání. Potom jsme šly do hospody, ale spolužačka bohužel musela jít brzy domů, takže jsem pak hodinku a půl čekala na bus venku. Zimenka. Ale nelituji, pokecaly jsme a ukázala jsem, že zas nejsem tak asociální (ale docela jo...). Domluvily jsme se, že zas dáme scuka, ideálně po výplatě (holt není čas a bohužel už ani prachy). Pár stovek mi dluží přítel, pár stovek padlo do sluchátek a možná padnou nějaké prachy z toho, když překecám přítele, aby si založil účet u banky. A teď jupí do mé milované postýlky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama