Prosinec 2014

Sobota 27.12.2014

27. prosince 2014 v 10:05 | Lesní tráva |  Zima 2014-2015
10:00 Chci spát. Resp. moje fyzická schránka by velmi ráda spala, i přes litry čaje, které jsem zvládla přes noc vypít. Moje duševní schránka naprosto spát nechce a z racionálních důvodů by ani neměla, protože míním svůj denní režim přetočit tak, abych zase fungovala jako většina normálních lidí ve dne. Takže nonstop beze spaní a brzo večer zalehnu a pokusím se to dohnat (ale jako většinou to skončí tak, že budu stejně spát minimálně až někdy do poledne a ještě k tomu se přespím). Nemůžu se teď ani soustředit na to, co píšu, protože právě volám na Skypu se známým z Anglie. No, známý... Je to takový kluk, se kterým jsme si padli do oka. Houby kluk, muž. A já teď koukám, jak leží na gauči se psem a odpočívá, zatímco já datluji a občas něco prohodíme. Po hlubokých úvahách o mé minulosti musím přiznat, že jsem nikdy žádného kluka nemilovala. Vlastně jsem všechny až na jednoho opustila. Internetové platonické lásky byly záležitostí dětství, pak jsem takovými věcmi pohrdala. Ale on... PJ.. je skvělý. Chci ho poznat osobně a vědět, jestli by on mohl být ten, který se mi jako jediný dostane do srdce. Takže tohle léto frčím do GB. Samozřejmě to musím dobře promyslet a naplánovat, s tím začnu po zkouškách. Mohla bych tam najít i nějaký džob. Zatím mám 5 litrů, chci našetřit tak 15, abych měla nějakou jistotu. I pokud by plán s PJ padnul, v létě musím vypadnout z ČR. Konečně mám nějaký cíl a motivaci.

Sobota 20.12.2014

20. prosince 2014 v 5:12 | Lesní tráva |  Podzim 2014
5:00 Ba dum tss. Už zase jsem single. Jak dlouho že mi to vydrželo? Čtyři měsíce? Jsem ztracený případ. Já jsem si fakt myslela, že on by mohl být... ''ten pravý, o jehož existenci u koholiv stejně pochybuji, ale přesto ho stále tak nějak očekávám''. Usoudila jsem, že jsem ještě nikdy nikoho nemilovala. Jestli vůbec ta zkurvená láska existuje, hm? Když se celkem vylučuje s lidskou sobeckostí. Nebo existuje, ale já jsem tak zkažená, že nejsem naprosto schopna takových citů? Každopádně, můj nynější bývalý je z mého rozhodnutí naprosto zničený. Jenže co jsem měla dělat, být s ním i přes veškerou svou nechuť? Muselo to skončit. Přemýšlela jsem nad tím několik dní a celou dobu mě děsně pálila žáha. Jakmile jsem to s ním dořešila, přestalo to. Jde vidět, že mě to teda pěkně hlodalo. Ano, mám pořád špatné svědomí z toho, že jsem mu ublížila. Jenže to nemělo cenu. Srdci neporučíš. Jsem zase spokojeně sama, jako předtím. A už se toho nemíním vzdávat tak lehce, jako posledně! Podle mého názoru totiž ani nejsem schopná být ve funkčním vztahu, protože jsem naprosto labilní a nespokojená se svojí psychičkou i fyzičkou. Nic moc s tím ani nedělám, je to šílené. Prakticky si ani nikoho nezasloužím. K čemu by vlastně někomu byla přitloustlá otrapa, která na všem dokáže najít chybu a negativum, celé dny se jen valí u noťasu, občas uklidí nebo uvaří, jde do práce nebo do školy a fňuká o tom, jak nesnáší svůj život a nemá kamarády? Vážně, pokud bych neměla nějaký záchvat nutnosti snažit se jí změnit život k lepšímu a udělat z ní lepšího člověka, tak bych se té holky ani netkla.

Pondělí 8.12.2014

8. prosince 2014 v 22:34 | Lesní tráva |  Podzim 2014
22:00 Zatím jsem nenakoupila další dárky, plánuji to tenhle a příští týden všechno dát do kupy. Stipendium mi bylo uznáno a převedeno na účet. 3 litry, muhahaha. Takže teď už zbývá jen výplata, prachy od přítele, co mi dluží a snad prachy z toho, že ho přetáhnu ke své bance. Přes víkend jsem dělala na podělané ročníkovce a odevzdávala její celkovou pracovní verzi. Z půlky dost odfláklou, ale co, přece je to pracovní verze... Odložila jsem zítřejší zkoušku, protože už je třeba spíše uklízet, péct, chystat na Vánoce (es weihnachtet, krávo). Dnes už máme čtyři druhy cukroví a zítra budu dělat těsto na zázvorky (to jsem zvědavá). Mikuláš mě letos obdaroval velmi štědře. A jelikož si všichni stěžují, že neví, co mi mají dát pod stromek, byla jsem nucena ve svém věku psát dopis Ježíškovi. Napsala jsem tam všechno, co mě napadlo a řekla mu, ať si vybere, co uzná za vhodné. Strašně ráda bych letošní zimu strávila někde na horách s přítelem. Sice nelyžuji, ale párkrát jsem na tom už stála a ráda bych vyzkoušela ty krátké lyže. Přítel by ale do lyží nešel vůbec, tak bychom mohli se třeba procházet, sáňkovat, užívat si... Ale nemyslím, že na něco takového on našetří a já budu mít právě jen tak ty 3 litry. A vůbec nevím, co budeme dělat na Silvára. Každopádně už mi došel vánoční pohled. Nejkrásnější, jaký jsem kdy viděla, s medvídkem, od spolužačky. Říkala jsem si, na co chce moje trvalé bydliště. Tímpádem jí tento týden taky musím nějaký krásný pohled vybrat a poslat, ale těší mě to. Zároveň pošlu alespoň pohled bývalé spolužačce, se kterou jsme si občas poslaly dopis (tenhle rok jsme na sebe nějak nemyslely). Tenhle týden mám od středy ranní směny a příští týden mě čekají jen 2-3 zkoušky a pak šlus. Váááánoce, váááánoce přicháázejíííí... Jingle bells, jingle bells.... Stille Nacht, heilige Nacht....

Úterý 2.12.2014

2. prosince 2014 v 2:05 | Lesní tráva |  Podzim 2014
2:00 Motivace do učiva vyzněla do ztracena, protože hovno dělám a místo toho se soustřeďuju na vánočnění a žraní. Uh oh. No, minimálně mám zabaleno: 2 knihy (neteř, otec), rádio do sprchy + masážní strojek (sestra), polštář + placatka (bratr). Koupeno a nezabaleno: pantofle (babička), plyšák žirafa (neteř). Co je třeba koupit: pánvička, knížka (mamka), knížka (babička). Také nesmím zapomnět na to, že bych měla koupit 2 balíčky herních karet (jelikož ty staré zůstaly u krávy sousedky, ta už je nevrátí). A otcovi nějakou čokoládu na narozeniny, které slaví ještě před Vánocemi. No, výplata mě čeká přes 2 litry a také stípko by mohlo dopadnout obdobně. No fear.

Poprvé jsem strávila víkend u přítele, aniž bych se tam nachcípla. Nejspíš to bude tím, že mi pořídil pantofle, které jsem si vybrala (ňuňaté, růžové, úžasné) a vypíná v noci topení (což ale zas vadí jeho sestře, se kterou sdílí pokoj). Zato mě ale šíleně napuchlo spodní oční víčko. Vypadala jsem jako by mi přítel dal po hubě, příšerně. Ten ovšem začal jančit, co se to děje a že pojedeme na pohotovost. Takže místo toho, abych se dočkala podpory, jsem ho musela uklidňovat a vymýšlet vtipy o pirátkách, na oko jsem si plácla kapesník namočený ve studené vodě. Po 4 hodinách už nebylo po napuchnutí ani stopy. Konečně jsme dokoukali Stmívání a můžeme se příště věnovat lepším kouskům. Poprvé jsem seděla za volantem. Přítel říkal, že je na mně pyšný, že jsem šikovná na to, že to dělám poprvé. Nejsem si tím moc jistá, snad to příště půjde lépe (mám z toho nervy v kýblu). Kupodivu jsem se nevztekala a nenadávala, spíš jsem byla taková puťka. Na rockovou zábavu jsme nešli, byla jsem utahaná a přítel si mě stejně chtěl užít raději v soukromí. V sobotu jsem se ale sešla s tím kamarádem a šli jsme spolu do hospody, kam jsem nakonec přivolala i přítele. Ze začátku to vypadalo hodně špatně. Přítel přišel, objednal si pivo, na kámoše jen houkl ˜''čau'' a půlku škopku do sebe hned kopl. Pak házel nevraživé pohledy. Kamarád ho ale naštěstí pak rozkecal. To byla úleva. Určitě s ním ještě dáme zcuka. V neděli na tréninku jsem byla pěkně nakvašená. Přítel si mě nevšímal, neustále chodil za ostatníma klukama a snažil se zavést konverzaci, i když jim byl většinou šumák. Já stála 2 a půl hodiny v koutě sama. Naposled jsem tam s ním jela, příště klidně raději protrpím kafe s jeho rodiči v obýváku, mezitím co on se tam bude flákat.

V pondělí bylo od rána jasné, že to bude den na nic. Jelikož se mi rozbila sluchátka, vytáhla jsem další, ale ty mi nepasly, takže jsem je hodila mámě. Venku šílené počasí, ale já byla domluvená se spolužačkou, že večer půjdeme do města na promítání filmu. Takže i přes matčiny i otcovy nadávky (a ten má co říkat, když nemá přezuto na zimní gumy a jel na noční) jsem jela. Doprava mimo město v pohodě, ale MHD byla v prdeli. Takže jsem celou cestu šla pěcha. Cca 8 kilometrů po městě tam i zpátky, přičemž jsem cestu tam musela jít ostrým krokem, abych stihla to promítání. Potom jsme šly do hospody, ale spolužačka bohužel musela jít brzy domů, takže jsem pak hodinku a půl čekala na bus venku. Zimenka. Ale nelituji, pokecaly jsme a ukázala jsem, že zas nejsem tak asociální (ale docela jo...). Domluvily jsme se, že zas dáme scuka, ideálně po výplatě (holt není čas a bohužel už ani prachy). Pár stovek mi dluží přítel, pár stovek padlo do sluchátek a možná padnou nějaké prachy z toho, když překecám přítele, aby si založil účet u banky. A teď jupí do mé milované postýlky.